Postupující globalizace má mnoho následků, některé viditelnější, jiné nikoliv. A jedním z těch méně zřejmých je i míšení kultur. To v podstatě znamená, že volný pohyb osob, který je umožněn i díky pokrokům v dopravě i uvolňování valné části hranic, zvýší i cestování. Mnoho z nich se často v zahraničí usadí. To ostatně vidíme i u nás, kdy absolventi zejména lékařských fakult odchází do zahraničí, především pak do Německa, neboť zde mají lepší pracovní podmínky a především plat.

To ovšem znamená, že sebou zároveň také přináší svou kulturu a zvyky, kterých se nechtějí vzdát. Ty se však mohou značně lišit od těch, které jsou v jejich nové zemi původní. A je jasné, že ani jedna ze stran nechce svůj pohled na věc opustit, a považuje svou kulturu za tu nejlepší. To platí ostatně i o nás, aniž bychom si to uvědomovali. A čím více se dané kultury liší, tím větší je tento střet.

Nakonec často dochází k míšení těchto dvou kultur, které obvykle končí tím, že jedna z nich zvítězí, avšak leckdy přejme za své i určité zvyky a tradice té druhé. O tom, která vyhraje, obvykle rozhoduje jak množství lidí, kteří k ní patří z celkového množství, tedy v tomto případě poměr domácích vůči přišedším, a také snaha obou kultur se udržet. V tomto ohledu mají bohužel výhodu ti agresivnější, neboť ti se v tomto ohledu dovedou mnohem účinněji prosadit.

Znamená to tedy, že míšení kultur není ničím dobrým. To však nemusí být vždy pravda. V některých vzácných případech může proběhnout i mírumilovně. I u nás máme takové příklady – známe například silnou vietnamskou komunitu, která u nás existuje, a se kterou v naprosté většině případů nejsou prakticky žádné problémy, přitom tito si zachovávají své vlastní zvyky a tradice.

Vždy si však musíme uvědomit, že je to případ od případu, a každý je jiný. Neexistuje tedy žádný návod, jak by mělo toto míšení probíhat. A proto také často neprobíhá jejich míšení ani zdaleka tak mírumilovně, jak by mohlo.